Zkušenosti asistentky v zahraničí: Zpráva o „mé“ finské škole

Když jsem přemýšlela o tom, kde bych chtěla strávit svůj Comenius asistentský pobyt, Finsko byla celkem jasná volba. Vynikající výsledky v PISA testech a vůbec pověst geniálního školského systému celkem rychle zapudily mé představy o místech, kde člověk hned tak nezapadá sněhem a kde je i v zimě světlo déle než čtyři hodiny.

Sníh i tmu vzal čert, hlavně že pojedu někam, kde se toho opravdu hodně naučím, kde budu moci při práci sledovat mistry nad mistry. Byla jsem docela nervózní z toho, jak málo toho jako učitelka/speciální pedagožka můžu ukázat. Vždyť znám jen to, co jsem si sama nastudovala, co jsem pochytila za pochodu ve svém prvním zaměstnání a ve své pedagogicky založené rodině. Těch několik let na pedagogické fakultě mi z praktického hlediska bylo k ničemu.

K hodnocení kvality celého finského školství nemám dostatek podkladů ani zážitků. Ale můžu vyprávět o zkušenostech z Kivenpuiston koulu, kde momentálně pracuji.

Obědy a taxíky zdarma

Finské školství je velkorysé a rovnostářské. Spousta věcí je zdarma, takže nezáleží, jestli jsou vaši rodiče lékaři nebo prodavači zeleniny, výhody, které nabízí žákům a studentům finské školství, jsou pro každého.

Zdarma jsou nejen obědy, ale taky doprava do školy. Děti jezdí školními autobusy a taxíky. Není výjimkou, že v takovém taxíku jede jediný žák. Rodiče nemusejí dětem kupovat sešity a další pomůcky, ty dostanou děti ve škole. I nejrůznější kulturní akce, jako například vzdělávací koncerty, jsou pro žáky úplně zadarmo.

Co ve mně ale vyvolává největší nadšení (zároveň ale i největší pocit beznaděje, ale o tom níže), je počet dospělých, kteří se o žáky starají. V běžných základních školách není víc než pětadvacet žáků na učitele, ve třídě je ale často ještě druhá dospělá osoba – asistent, případně učitel.

Speciální škola

Naše škola je pro žáky s nejrůznějšími specifickými vzdělávacími potřebami. Maximum je deset žáků v jedné třídě, ve které je vždy učitel a několik asistentů, případně dalších pracovníků. Například v „EMO class“ (třída pro žáky se závažnými psychickými problémy) je kromě učitelky a dvou asistentek i psychiatrická zdravotní sestra. Žáků je v téhle třídě pět. Podobně velkoryse je dospělými vybavena taky autistická třída, kde s pěti žáky pracuje učitelka a pět asistentek.

Ve škole je několikrát do týdne sociální pracovnice nebo zdravotní sestra, k dispozici je i speciální tým IT podpory.

Luxusnost zdejšího školství je patrná už při prvním pohledu do útrob školy, protože ani materiálně se nedá srovnávat s běžnými základními školami u nás. Téměř v každé třídě je interaktivní tabule a minimálně jeden, většinou ale dva počítače. Škola má vlastní fyzioterapeutickou místnost a aistihuone, jakousi multisenzoriální relaxační místnost. Fascinující jsou dva velmi bohaté sklady pomůcek a materiálů nebo hudební třída, ve které jsou mimo jiné i elektrické bicí.

Většina žáků Kivenpuiston koulu nejprve navštěvovala běžnou základní školu, do školy speciální byli přeřazeni až ve chvíli, kdy se zdálo, že opravdu není žádná šance, že by mohli zvládnout základní školu. Pokud se učiteli zdá, že důvody pro umístění do speciální školy pominuly, neváhá a odešle dítko zpět do školy běžné. Funguje pak celkem úzká spolupráce mezi oběma učiteli, kteří společně rozhodují o tom, jestli je žák připravený pokračovat v běžném vzdělávacím procesu, nebo potřebuje cestu trošku snazší. To mi připadá skvělé. Jednak to, že není možné, aby byl ve škole pro děti se specifickými vzdělávacími potřebami někdo, u koho pro to opravdu nejsou důvody, ale i to, že neplatí, že jakmile se dítě ocitne ve speciální škole, není pro něj už jiné cesty. O tom si u nás můžeme nechat jen zdát.

Čím se tady mrhá

Dosavadní poznání finské školy ve mně ale nevzbudilo jen nadšení. Zdá se, že takovým obecným znakem je tu plýtvání. Plýtvá se lidmi, plýtvá se časem, plýtvá se schopnostmi žáků.

Hodně jsem se těšila na to, že přijdu do školy, která má dlouholeté zkušenosti se spoluprací učitele a asistenta, doufala jsem, že uvidím opravdu pokročilé týmové učení. Bohužel jsou ale asistenti využíváni tak, jak si jejich pomoc asi představuje i většina českých učitelů. Jsou pomocníky učitelů, děti z jejich přítomnosti ale těží jen velmi málo.

Asistenti vybírají od dětí domácí úkoly a opravují je, po většinu výuky ale sedí ve třídě a pomáhají žákům s úkony, které žáci „nezvládnou“. Diktují jim například slovo od slova, co si právě mají zapsat do sešitu. Případně jim vyndávají sešity, učebnice a další pomůcky z tašky. Nemluvím o žácích s tělesným postižením, u kterých je nezbytnost takové pomoci jasná, ale o žácích, kteří by tyhle úkony jistě zvládli sami. Takový přístup asistentů je možné vidět i na druhém stupni školy.

Aktivní zapojení asistentů do výuky je asi těžko proveditelné, protože někteří z nich nemají žádné pedagogické vzdělání (jako asistentky tu například působí slečny těsně po maturitě, které se ještě nerozhodly, co by chtěly studovat), jiní mají za sebou asistentský dvouletý kurz, o jehož obsahu referovat nemůžu.

Většinou je ale zkrátka využití asistentů dost neefektivní, a je osvěžující občas některého z nich vidět, jak pracuje samostatně se skupinkou dětí a jak má tato práce smysl.

Přitom zvláště na této škole bych aktivní zapojení asistentů považovala za samozřejmé, protože ve třídách jsou vždy spojeni žáci dvou až tří různých ročníků, při některých předmětech probíhá výuka společně, jindy ale děti pracují podle různých učebních plánů.

Jiná kultura, jiné hospodaření s časem

Zarážející je hospodaření s časem, který je vyměřen pro výuku. Já osobně nemám pocit, že by se s časem pětačtyřicetiminutové vyučovací jednotky dalo plýtvat. Ve škole ale obecně panuje jiný názor. Hodina sice formálně začíná v určitý čas, v praxi se ale děti teprve v klidu trousí z přestávky, odcházejí na záchod a pro pití, učitel listuje učebnicí a přemítá, co bude s žáky dělat… Hodinu je taky potřeba ukončit nejméně pět minut před zvoněním. Neptejte se mě proč.

Tenhle finský klid je do určité míry sympatický, děti působí stále velmi klidně (měla jsem možnost zažít jedno požární cvičení, představovala jsem si, kolik štěbetání a pokřikování učitelů by to obnášelo u nás, tady vše proběhlo až v povznášejícím klidu). Zároveň ale čas, který je věnován samotné výuce, není využit tak, aby z něj žáci měli maximální užitek.

Rozčarování

Nejvíc mě ale udivuje, jakým způsobem je vedena výuka. Zatím jsem neviděla ani náznak nějakých aktivizujících metod nebo kooperativního učení, výuka probíhá převážně frontálně. Vlastně ne převážně, ale zcela, protože ty chvilky „skupinové práce“, které jsem tady viděla, nebyly nic jiného než to, že děti šly doplňovat svoje cvičení mimo třídu. A seděly při tom u jednoho stolu.

Z pochopitelných důvodů jsem nejčastěji přítomná výuce angličtiny. Nejsem jazykář, ale tuším, že pouhé doplňování jednotlivých vět do pracovního sešitu nikoho anglicky nenaučí. Natož děti s dyslexií a dysgrafií, kterým je vše stejně potřeba diktovat písmeno po písmeni, protože mají velké obtíže s psanou formou mateřského jazyka, natož pak cizího. Možná by bylo užitečnější, kdyby se žáci uměli anglicky alespoň představit a něco málo o sobě říct…

Není mi moc příjemné psát slova kritiky, jsem tady hostem, hostem vřele přivítaným. Když vám někdo nabídne ne úplně chutnou večeři, taky ji nejspíš sníte a mile za ni poděkujete.

Tak tedy na závěr něco přívětivějšího

Odvrácenou stranou výše popsaného plýtvání je neuvěřitelný klid, který ve škole panuje a o kterém jsem se již zmiňovala. Na rozdíl od českých škol se tu nevyskytují exempláře vystresovaných učitelů, kteří po chodbách uhánějí s jazykem na vestě. I ředitelka vyzařuje klid a přesvědčení, že je vždycky čas na šálek dobré kávy.

Zdá se mi, že škola je velmi aktivní (já například jsem tu už šestým Comenius asistentem!), je zapojená do nejrůznějších místních i mezinárodních projektů, které samozřejmě kladou na učitele další úkoly. Nezdá se ale, že by se učitelé cítili nějak přetíženi a že by je to vytrhovalo z jejich klidu.

Přestože hodně zdejších žáků trpí poruchou pozornosti spojenou s hyperaktivitou, jsou i oni mnohem klidnější než jejich vrstevníci v českých školách. Možná je to i proto, že jim o přestávkách učitelé nedělají hlídací psy, že zkrátka pohoda a pomalé tempo, které tady panuje, pohltí každého. Každého? Uvidíme…

Autorkou textu je Alexandra Luhanová. Její asistentský pobyt ve Finsku je financovaný v rámci Programu celoživotního učení.
Zdroj: Rodina a škola 2012/9