Historie

Zapojení asistentů pedagoga do výuky žáků se speciálními vzdělávacími potřebami se v České republice rozvíjí od devadesátých let minulého století, po dlouhou dobu se ovšem práce asistentů vyvíjela po dvou paralelních liniích, samostatně u žáků se zdravotním postižením a zvlášť u žáků se sociálním znevýhodněním.

U žáků se zdravotním postižením ve speciálních školách se asistenti začali objevovat s přijetím Vyhlášky 127/1997 Sb. o speciálních školách a speciálních mateřských školách, která stanovila, že ve speciálních třídách pro žáky s poruchou autistického spektra, třídách pro žáky hluchoslepé, přípravných stupních a třídách pro žáky s více vadami zabezpečují vzdělávací činnost dva pedagogičtí pracovníci. V prvních letech po přijetí této vyhlášky práci asistentů ve speciálních školách vykonávali zejména pracovníci tzv. „civilní služby“. K výraznějšímu rozvoji práce asistentů směrem k podpoře integrace žáků se zdravotním postižením do běžných škol došlo až po roce 2004 s přijetím nového školského zákona.

U žáků se sociálním znevýhodněním se zaměstnávání asistentů, zprvu se specifickým zaměřením na podporu romských žáků, objevilo již na počátku devadesátých let v koncepcích V. Oláha a H. Balabánové, první asistenti pro romské žáky působili od září 1993 v soukromé Základní škole Přemysla Pittra v Ostravě. Vzdělávání a financování „romských asistentů“ se v letech 1993 až 1998 věnovaly nestátní neziskové organizace – především brněnské Společenství Romů na Moravě a pražská nadace (později obecně prospěšná společnost) Nová škola.

V letech 1997-1998 pak převzal zodpovědnost za zaměstnávání romských pedagogických asistentů stát. Asistentská profese byla oficiálně ustanovena v roce 1997 v rámci Statusu pokusného ověřování přípravných tříd a následně o rok později prostřednictvím Informace o zřízení funkce romského asistenta základní a zvláštní škole (MŠMT, 1998). V následujících třech letech byla pozice asistenta ve vzdělávání sociálně znevýhodněných žáků výhradně vázána na romskou etnickou příslušnost a rozšířila se do mnoha škol po celé ČR – počet romských asistentů vzrostl z dvaceti v roce 1997 na více než dvě stě pracovníků o čtyři roky později.

Vazba asistentské profese na etnicitu byla zrušena Metodickým pokynem MŠMT ke zřizování přípravných tříd pro děti se sociálním znevýhodněním a k ustanovení funkce vychovatele - asistenta učitele (MŠMT, 2000). Tento pokyn zavedl nové pojmenování profese – „vychovatel - asistent učitele“ a v souvislosti s etnickou příslušností pouze konstatoval, že by měl asistent pocházet „z osob dobře znajících prostředí, z něhož v převážné většině žáci pocházejí (např. asistent z prostředí romské komunity)“. 

Současná podoba práce asistentů vychází z legislativního sjednocení asistentské profese, ke kterému došlo uzákoněním předpisů z let 2004 až 2005 (školský zákon + vyhláška o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami) – tyto normy jak upravily postavení asistentů ve speciálních školách (nově mohli ve třídách působit až tři pedagogičtí pracovníci, z nichž jeden byl asistent pedagoga), tak i podpořily roli asistentů ve vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami v běžných školách.

Z pohledu zákona tedy v současné době existuje jednotná profese asistenta pedagoga, pro kterého platí stejné legislativní normy, ať už pracuje s žáky se zdravotním postižením nebo působí ve třídách s žáky se sociálním znevýhodněním.